Hrátky s Dráčkem - Proklatej Potter

Běžel chodbou. Nevěděl, kam má jít, co má dělat. Ruka mu bolestně pulsovala a z horního rtu mu odkapávala krev.
‚Ten idiot!‘ nadával si v duchu.
Chvíli ještě běžel rovně, ale pak zpomalil a zabočil doleva.
„Ohnivý rux!“ zašeptal heslo Zmijozelské koleje a následně prošel portrétem.
Ve společenské místnosti nikdo nebyl a tak se Draco uvelebil v jednom z křesel, které stálo zády k portrétu.
‚Co si o sobě ten nafoukanec vůbec myslí? Jak si to vůbec představuje? Nejdřív se tam ocucává s tou úzkookou... no ták Draco, vzpomeň si, jak se jmenovala... Jo, nebo... Go... nene, byla to určitě Sho. Už to mám! Cho! A pak se tam ještě předvádí s tím svým klackem! Sakra, Draco, seber se... s jakým klackem? Já řek klackem? Dýchej z hluboka... 1 – nádech... 2 - výdech... 3 - nádech... hůlku jsem myslel!‘ okřikl se nakonec a prudce vydechl.
Zavřel oči. Takhle to dál nejde.

Protáhl se a mírně pootevřel víčka.
„Kolik je hodin?“ zeptal se nějakého Zmijozeláka, který právě probíhal kolem něj.
„Půl deváté,“ křikl na něj a utekl pryč.
‚Tak to mám ještě spoustu času... počkat,‘ zarazil se.
„PŮL DEVÁTÉ?!!“ vykřikl na celou místnost, vyskočil z křesla a uháněl dolů k Velké síni.
Rychlostí blesku seběhl schody a vletěl do obrovských dveří. Těsně za nimi se však prudce zastavil a rozhlédl se kolem sebe.
„To snad ne!“ povzdechl si a předtíral, že Hermionu s Ronem, kteří tu ještě snídali, nevidí.
Uhladil si rozcuchané vlasy a pomalým, důstojným krokem zamířil ke Zmijozelskému stolu.
‚To toho zbylo,‘ pomyslel si, když spatřil stůl s poloprázdnými mísami.
Usedl na svoje oblíbené místo, přímo uprostřed a natáhl se pro topinku.
„Malfoyi!“
Kousl do topinky.
„Malfoyi!“
Pomalu, kousek po kousku rozžvykával topinku a nadále předstíral, že neslyší.
„Malfoyi!“ ozvalo se potřetí, tentokrát nebezpečně blízko u něj.
„Co chceš, Grangerová?“ optal se a vzhlédl k dívce, opírající se o stůl z druhé strany.
„Neviděl jsi Harryho?“ Propalovala jej pohledem.
„Pottera?“ Pozvedl pravé obočí.
„Ano, Harryho,“ přisvědčila a trpělivě čekala na odpověď.
„Proč?“ To asi nebylo to, co chtěla slyšet.
„Protože se tě ptám, Malfoyi.“
„Jak to mám sakra vědět?“
„Přišel jsi pozdě, včera jste se poprali a Harry nejenže nebyl celou noc v ložnici, ale ani se nedostavil na snídani!“ rozkřikla se.
Draco mlčel.
‚Takže ten debil se celou noc někde poflakoval s tou husou, zatímco já celou noc strádal? Já trpím a on si tam někde užívá?‘
„Je ti něco?“ zeptala se Hermiona, když si všimla, jak se výraz ve tváři zamlklého Draca změnil na směsici zlosti a umučení.
Chvíli na ní nepřítomně koukal a pak sklonil hlavu a pokračoval v jídle.
„Malfoyi?“
„Co?“ Konečně zareagoval, ale nezvykle tichým hlasem.
„Děje se něco?“
„Proč se staráš?“ Pomalu se začínal vracet do normálu.
„Protože tě tady nehodlám sbírat ze země, až omdlíš,“ odsekla. „Tak co?“ optala se po chvíli znovu.
„Nevím, neviděl jsem ho,“ zavrčel a nepřestával se při tom dloubat ve svém talíři.
Hermiona si zlostně povzdechla a mlčky a odešla pryč.
Draco ještě chvíli vysedával u zmijozelského stolu a pak odkráčel stejným směrem jako Hermiona, nechtěl přijít na lektvary pozdě.